Můj boj s DMO – osobní blog: http://marketa-brozova.webnode.cz/

PF 2016

https://i2.wp.com/www.hotelstudanka.cz/sites/default/files/styles/aktualita_detail/public/obsah/novinky/pf-2016/obrazky/pf-2016-hotel-studanka.jpg

Do nového roku přeji všem čtenářům mnoho štěstí, osobních a pracovních úspěchů, ale hlavně to ZDRAVÍ!

Na viděnou v roce s šestnáctkou na konci.

M.B.

Nemůžu uvěřit tomu, že už jsou to čtyři měsíce od doby, co se ze mě oficiálně stala vysokoškolačka. Čas strašně rychle utíká, poslední dobou možná víc, než bych si sama přála.

Pamatuju si svůj první den na půdě tamní VŠ jako by to bylo dneska. Stáli jsme před velkou přednáškovou aulou, vzájemně se poznávali a sázeli se, jestli nám na úplně první hodinu přijde učitel Čech, nebo Němec. Když jsme při vstupu na přednášku slyšeli české „dobrý den,“ ulevilo se nám. Ale jen na chvíli.

Pět minut nato se rozběhla přednáška. Německy. Dodnes živě vidím ty výrazy všech mých spolužáků. Smáli jsme se. Vlastně ani nevím, čemu. Možná tomu, že nerozumíme ani slovo, možná jsme se, trochu ironicky, smáli proto, že jsme sami sobě kladli otázku: ,,Kam jsem to proboha vlezl(a).“

Ostatně, já si tu otázku kladla od prvního dne několik dlouhých týdnů. Vždycky jsem upřednostňovala (a stále upřednostňuju) angličtinu. Jenže na tamní fakultě je jen ve spojení s pedagogikou. Dlouho jsem se rozmýšlela, kam zamířit – ale o tom už jsem tu psala. Po prvním dnu na oboru germanistiky jsem, přiznám se, přišla domů se slzama v očích. Nevěděla jsem vůbec nic. Netušila jsem, jestli mi to za to stojí, jestli tam chci být. Jestli zvládnu překonávat tu opičí dráhu, kterou mi v podobě 13 schodů na fakultě připravili. Tenkrát jsem, uznávám, možná trochu s nadsázkou, řekla, že buď ten obor zvládnu bez učení, nebo končím.

Uplynulo pár měsíců, fakulta se mezitím přestěhovala do nových, moderních a hlavně bezbariérových prostor a já mám dneškem (vlastně už včerejškem) za sebou své první zkouškové.

S odstupem času vlastně ani nevím, co mi zprvu na tom oboru vadilo. Možná nic, možná šlo jen o zvyk. Nebo jsem se ze začátku hluboce mýlila a teď jsem na to, díky bohu, přišla. Došla jsem k tomu, že bych byla doslova a do písmene blbá, kdybych se rozhodla měnit obor, který mi jde, nijak výrazně mě nezatěžuje a navíc mě začal bavit.

A jaké tedy bylo zkouškové? Pohodové! To však zní divně a sebestředně, a tak bych tuhle část textu měla okamžitě umazat.😀 Ale já si opravdu nemůžu stěžovat. Všechny předměty jsem zvládla v termínu a na první pokus. Téměř všechny mám pak za jedna, až na jazykovědu, ze které jsem při ústní zkoušce dostala dvojku. Zprvu mě to štvalo, ale jen do chvíle, než jsem zjistila, že na tomhle předmětu vyhořel celý zbytek oboru – rázem jsem ráda za to, co mám, hlavně, že nemusím jít v únoru.

Je mi hezky. Do jisté míry jsem se za poslední měsíce překonala. Studuju v němčině, zatím mám průměr na stipendium, zvládám u toho překládat a ještě psát články. Je pár minut po půlnoci, já do mobilu ťukám tenhle článek a najednou mi došlo, že je vlastně po všem. Mám prázdniny. Musím popřemýšlet, jak s tím volnem naložím. Tak tedy, vítejte v letním semestru!🙂

Neberte tenhle článek jako vychloubačný. Berte ho prosím jako důkaz toho, že ač se vám něco zprvu nezdá dobré, nakonec to přece jen dobré může být. A nezapomínejte:

image

Mám vás ráda, díky, že mi zachováváte přízeň.
M.

Krásné Vánoce!

Všem svým přátelům, známým i neznámým přeji krásné Vánoce a jen to nejlepší do nového roku 2015.

Děkuji, že jste mi byli oporou. Těším se na další rok strávený s Vámi a neskromně doufám, že bude ještě o malinko lepší než ten letošní. Díky za Vaši přízeň.

Krásné Vánoce!

vesele-vanoce-010

Poslední dobou sem opravdu moc nepíšu. Ale rozhodně to není tím, že by můj život byl jednotvárný a nebylo by o čem psát. Naopak, v posledních týdnech se toho událo tolik… Mám najednou pocit, že prožívám to nejhezčí období svého života. A přeju si, aby vydrželo co nejdéle.

Dnes jsem tady, abych poděkovala. Poděkovala VÁM, za návštěvy na blogu a za podporu, kterou mi vyjadřujete – jakkoliv – mailem, komentářem, telefonicky. Moc to pro mě znamená. A pak taky, abych se s Vámi podělila o jednu úžasnou novinu. Příští rok, velmi pravděpodobně na jaře, podstoupím operaci…

Asi si ťukáte na hlavu, co že je na operaci pozitivního. Pro mě ale moc znamená. Je to cesta, jak z tý “mrchy”, která si říká G 800, konečně ven. Mluvím o operaci Ulzibat. Je to metoda ruských lékařů, která se vyznačuje svou neinvazivností a taky krátkou rekonvalescencí. Na prstech jedné ruky bych nespočítala okamžiky, kdy mě doktoři přemlouvali, abych podstoupila klasickou operaci.

Nechtěla jsem, nevěřila jsem, nebyla jsem o tom přesvědčená. Jestli jsem něco chtěla, pak to rozhodně nebyly sádry na 6 neděl a následná bolestivá rehabilitace. Věřila jsem, že musí existovat něco jinýho. Něco šetrnějšího. Něco, o čem budu na sto procent přesvědčená. Čekala jsem tak dlouho, až se to “NĚCO” konečně objevilo.

Operace, která trvá sotva půl hodiny. Naruší se při ní spastické svaly (nyní už spíš vaziva), které za ty roky ztuhly natolik, že nyní již nejdou rozcvičit. V nemocnici si poležím jeden den (to kvůli narkóze, kdyby náhodou něco…), dostanu obvazy a hurá domu. Za deset dní můžu na nohy, pomalu zkoušet, co je JINAK.

V pátek jsem měla konzultaci. Byla jsem nervózní. Týden před tím mě napadaly myšlenky, že možná nejsem na ten typ operace přece jenom vhodným pacientem, že to nepomůže a že…. milióny dalších věcí. Před vstupem do ordinace jsem si připadala jako před maturitou. Neumím ten pocit popsat, ale asi jsem TAK MOC chtěla, aby to dobře dopadlo, až jsem z toho byla celá nesvá.

Po setkání s doktorem, operatérem, to ze mě ale všechno spadlo. Milý, mladý člověk, empatický, který dokonce vypadal, že ví, co dělá. Vyptal se na všechny podrobnosti o diagnóze a pak určil tři (teda, vlastně čtyři) oblasti, kde bude operovat – pata, achilovky a svaly pod kolenem. Plus se tedy domáhal souhlasu operovat sval okolo pravého oka, že prý mi ujíždí (to mi neřekl nic nového) a rád by to napravil.

O operaci oka musím ještě popřemýšlet, neb kdyby to nevyšlo, nechci ke své primární diagnóze získat ještě slepotu, že jo.😀 Jinak z toho mám ale moc dobrý pocit. Prý odmítá ty, u kterých si není výsledkem jistý, ale já jsem vzorovým příkladem pro tenhle zákrok. A na jeho slova, která pronesl, když jsem odcházela, asi ještě dlouho nezapomenu. Krátce se podíval na berle a speciální bércový aparát, usmál se a řekl: ,,Až přijdeš příště, tohle už potřebovat nebudeš…”

Kéž by měl pravdu. Věřím mu. Budu mu věřit. CHCI mu věřit.

Díky všem dárcům za podporu při financování operace a NF Šťastná hvězda za otevření sbírky. Bez VÁS by to nešlo. Společně to dokážeme, už nejsme daleko.

Po delší době vás opět zdravím! Poslední článek se týkal mého vysokoškolského studia, takže byste mohli předpokládat, že v tomto duchu budu pokračovat i dnes. Ale ne, na moje řečičky o tom, jaká je či není FF a germanistika obecně, na ty bude ještě času dost. Dnešním článkem bych se ráda vrátila na přelom srpna a září. Právě tehdy jsem totiž absolvovala svůj druhý rehabilitační pobyt v Adeli Medical Centru na Slovensku. Co přinesl, to bych dnes ráda zrekapitulovala.

Do Adeli jsem odjížděla s pocitem jistoty. Jistoty, že to, co dělám, dělám správně. Že mám ty řeči lidí, kteří tvrdí, že to NIČEMU nepomůže, nechat daleko za sebou. Vím, co dělám. A ještě přesněji vím, PROČ to dělám. I s tím jsem jela na druhý rehabilitační pobyt, na který mi opět laskavě přispěli dárci prostřednictvím Konta BARIÉRY (DÍKY!!!). Letošní léčba se konala od 25,8. do 6.9., což se posléze ukázalo jako ideální čas.

Počasí bylo tak akorát – ani zima, ani teplo. Navíc se během pobytu sešla úžasná parta lidí, na kterou budu ještě dlouho vzpomínat. Vždycky mě fascinuje, jak se pacienti v Adeli dokážou vcítit jeden do druhého. Nezáleží na tom, jestli máte za sebou těžký porod, autonehodu, nebo vrozené onemocnění. Ten pocit, že jsme všichni na jedné lodi, ten na vás stejně dolehne úplně stejně. Ani jazyková bariéra nehraje roli. Řek, Ital, Čech, nebo Brit? Je to jedno. Základy angličtiny většinou ovládá každý a jazyk „rukama, nohama“ spolehlivě funguje za každé situace.

No, a jak vlastně léčba probíhala? Jako minule – skvěle! Usmálo se na mě štěstí v podobě stejného rehabilitačního týmu, jaký jsem měla minule, tedy – další důvod k radosti. Bylo hezké vidět všechny ty známé tváře znovu. Došlo ke zpevnění svalstva a ke zlepšení stability. Kdyby mi někdo před pobytem řekl, že dokážu stát a při tom házet míč, patrně bych si zaklepala na čelo a odkázala dotyčného do patřičných mezí s tím, že se pomátl. Ale ona to dnes je skutečnost. Chůze je také mnohem kvalitnější. A závěr? Po Ulzibatu (operační metodě ruských lékařů) bys mohla (a MĚLA!) chodit sama.

Víc jsem si přát nemohla. Ono to přijde, jen se nevzdávat! Ulzibat proběhne podle všeho, snad to klapne, v dubnu 2015. O tom, jak k tomu došlo, a taky o tom, že lidé ochotní pomáhat ještě opravdu nevymřeli, zase příště!

Mějte se krásně!
M.

…ani tam, kde normálně berou bez přijímaček.

Tak přesně takovou větu pronesla má maminka, když jsem podávala přihlášku na vysokou. A mýlila se. I když, zase ne tak moc …

Abyste rozuměli – v únoru jsem podala asi tři přihlášky. Všechny na stejnou univerzitu. Zájmem o studium jsem poctila tu, ke které to mám od baráku autem necelou čtvrt hodinku. Všechny tři přihlášky byly na obor jazykového zaměření, neb si ani ve snu neumím představit, že bych někdy šla studovat něco jiného.

Na dva obory jsem měla být (a taky následně byla) přijatá bez přijímacích zkoušek, anglistika na mě vyrukovala s dvoukolovým testem. Měla jsem strašné dilema. Nevěděla jsem, kam mě vítr v září zavane a kam bych asi tak měla chtít. Angličtinu miluju a asi vždycky milovat budu. Na naší univerzitě ale moc příležitostí k jejímu studiu nenajdete.

Byla mi nabídnuta pouze jednooborově, bez možnosti dalšího cizího jazyka a navíc ještě se specializací v pedagogice. Ač mám děti moc ráda, pedagogická činnost je to poslední, čím bych se chtěla živit – v zájmu zachování zdraví mého i budoucích žáčků.

Přesto mi to nedalo. Když vám řeknu, že přijímačky byly dvanáctého a já se jedenáctého rozhodovala, jestli mám jít, nebudu přehánět. Nakonec jsem nešla. Usoudila jsem, že by to nebylo nic pro mě… Ale možná jsem měla. Rozhodovala jsem se následně mezi pedagogickou fakultou – dvojoborem ČJ + NJ a filozofickou fakultou, která nabízela čistě germanistiku.

Zajímalo mě, jak je ta či ona fakulta vybavená pro studenty, jako jsem já – přece jen, nohy mě zatím neposlouchají a lítat mě ještě nikdo nenaučil. Byla jsem ujištěná, že FF sice není plně bezbariérová, ale vždycky se to NĚJAK udělá, aby byla. A PF, že je po rekonstrukci a bez problému. Nezatížena tím, co bude pro mě přístupnější, jsem se nakonec rozhodla pro germanistiku, mému srdci bližší, a doufala, že se to tedy nějak udělá.

 

Jo, no, ono se to nějak udělalo. Třeba tak, že ze čtyř budov je bez sebemenšího problému přístupná jen jedna, do zbylých tří vede schod (schody) a učebny přesouvat nebudou, nejde to. Ale VŽDYCKY mi někdo pomůže, to se bát nemám. Naštěstí se má FF v únoru stěhovat. Jde o pět měsíců, které snad přežiju. Pak už to bude dobré.

Víte, nejde mi o to, že ta fakulta je bariérová. Nejsem blázen, abych si myslela, že v budovách starých desítky let jde vždycky udělat nájezd, nebo tak. Ale alespoň mi to mohli sdělit. Pedagogická fakulta sídlící hned vedle je totiž opravdu po rekonstrukci a bezbariérová…

Nu, což. Na fakultu mě vzali a pokud přežiju následujících pět měsíců, možná si to studium i užiju.🙂 A mami? Stejně jsi neměla pravdu. Vzali mě. Jen nevím, jestli se dostanu na přednášku.🙂

 

Příliv štěstí :-)

Dlouho, předlouho jsem se neozvala, vím to. Ta odmlka byla tak dlouhá, až mi někteří z vás psali, jestli se něco nestalo. Nebojte se, žiju, dokonce se mám skvěle!🙂

Bylo by tolik příběhů, o čem psát, tolik nových myšlenek a plánů, které sdělit – protože sdílená radost je přece dvojnásobná.🙂 A přece jsem se neozvala. Poslední měsíce jako bych ztratila svůj režim.

Myšlenky mi těkaly sem a tam, dělala jsem x věcí najednou. Všechno bylo TAK strašně neuspořádané. Ale přesto jsem byla šťastná. A jsem doposud. V posledních měsících mě potkalo tolik štěstěny, že si snad říkám, jestli jsem ji nikomu nesebrala.🙂

Tenhle článek asi nebude mít příliš estetickou hodnotu, takže se předem omlouvám. Ráda bych ale shrnula, pro všechny ty, kteří mě sledují, události uplynulých měsíců.🙂

V květnu/červnu nejen, že jsem složila maturitu a oslavila narozeniny, ale aby toho nebylo málo, přihlásila jsem se ještě k jazykové FCE zkoušce. Zkouška to byla dlouho plánovaná a ne zrovna levná. Vyčítala jsem si, že jsem možná s jejím skládáním mohla ještě chvíli počkat. Jsem člověk, který si některé věci bere možná až příliš. A ta suma, jako by mi neustále těkala před očima s nápisem NEZVLÁDNEŠ TO.🙂 Den před ústní zkouškou mě přepadl děsný pocit nechutě jít něco skládat, někoho přesvědčovat o svých znalostech.

Měla jsem chuť se na všechno vykašlat. Možná zaúřadovala únava, možná obavy, nevím. A kdyby mi na stole neležel ústřižek s platbou, asi bych se na to, lidově řečeno, vykašlala. Takhle jsem nemohla, nechtěla jsem.

Ale přicházela jsem s čistou hlavou. Jak na ústní zkoušku, tak na tu písemnou, jsem byla v klidu, až moc. Nechci říct, že mi to bylo jedno, to vůbec ne. Spíš jsem nějak „vypla“ a čekala, jak to dopadne. Nepřipouštěla jsem si neúspěch, ale ani úspěch. Nečekala jsem NIC. Věděla jsem jenom, že jsem udělala všechno proto, aby úsilí učitelů i rodiny nepřišlo vniveč.

Ale když mi na dovolenou přišel od Cambridge mail, že výsledky mého testu jsou k dispozici, moc jedno mi to najednou nebylo.😀 Seděli jsme všichni v lobby a já si strašně přála říct, že je po všem, že po Sprachdiplomu a maturitě mám konečně i certifikát na AJ, byť „jen“ B2. A že konečně začínají prázdniny jak mají být.

Nebudu vás napínat, je to doma.🙂 Ale ten kámen, co mi spadl ze srdce, jste museli slyšet i u vás doma.🙂 Zmínila jsem se taky o dovolené, o té si dovolím sepsat samostatný příspěvek, protože taková země, jakou je Turecko, si to rozhodně zaslouží.

Kromě úspěšného výsledku FCE jsem taky obdržela dopis z fakulty. Tentokrát už definitivní přijetí, s pozvánkou k zápisu. Je to zvláštní pocit, vědět, že se nenaplnila slova maminky, která z legrace tvrdila, že osobu, jako jsem já, nepřijmou ani na obor bez přijímacích zkoušek. Maminko, neměla jsi pravdu, bude ze mě germanistka!😀

A v neposlední řadě se včera stalo něco, co mě na centimetr přiblížilo k dalšímu pobytu v Adeli. Ten poslední krok už budu muset udělat já. A jestli klapne, jakože si nic jiného nepřeju, dám vám vědět.🙂

No, řekněte, nebylo toho štěstí najednou nějak moc? Maturita, VŠ, dovolená a pokroky zdravotního stavu z ní pramenící – ale o tom až příště. Vážně se děsím, kdy se situace otočí. Ale ještě by to chvíli mohlo zůstat tak, jak to je. KRÁSNĚ.🙂

Mějte se sluníčkově a já se zase brzo ozvu.

Maturita

Prožívám teď zvláštní období. Vlastně nedělám nic, ale přijde mi, že mám ještě míň času než kdy dřív. Nevím. Nějak asi nejsem schopná si zorganizovat čas. Nejsem úplně sto si zvyknout na nový způsob života. Včera mi konečně došlo, že NIC nemusím. Že do září nebudu muset vytáhnout knížku. A stejně bojuju s nedostatkem času.🙂

Ale těhlech pár řádek vám dlužím. Vám všem, kteří mi píšete, držíte palce, se sluší říct, že je moje středoškolské studentské působení je zdárně u konce. 20. května 2014 jsem úspěšně vykonala maturitní zkoušku. Z dějepisu, češtiny, angličtiny i němčiny jsem si odnesla jedničku. Mám to, o čem se mi ani nesnilo, maturitní vysvědčení s průměrem 1,00.

Nevím sice, k čemu mi to bude, neb dneska se na vysvědčení tolik nehledí, minimálně pro můj osobní, skvělý pocit je to úžasná věc.🙂 Nechci, aby to znělo jako vychloubání. Osobně mám respekt ke všem, kteří maturitou prošli, protože jsme se všichni jistojistě museli potýkat s různými problémy. Přiznávám ale, že jsem se před maturitní komisí neubránila lehkému úsměvu.🙂

Bylo mi zvláštně. Naposledy odemknout šatní skříňku, odevzdat klíče i kartu na vstup. A naposledy vyjít ze školy. Slzy jsem měla v očích. Nevím, co se se mnou v tu chvíli dělo. Možná nic. Možná jen osm let je osm let. Něco končí, něco nového začíná.

Minulý týden ve středu jsme byli ty naše maturity všichni zapít. Bylo to hezké. Vzpomínat, bavit se a vůbec nikam nespěchat. Ty lidi mi budou chybět. Všichni. Bez ohledu na to, jakým jsme byli kolektivem, bez ohledu na to, kolik jsme spolu za těch osm let prohodili vět. Bude se mi stýskat.

Ve čtvrtek mě čeká slavnostní předávání v divadle. Dostanu Sprachdiplom a maturitní vysvědčení. A pak… Adieu střední, vítej vysoká! Bylo to dlouhých osm let, které měly i své mouchy, přesto si všichni zaslouží jedno obrovské DĚKUJU. Protože i díky těm lidem, díky učitelům a kolektivu, jsem taková, jaká jsem.

Opakuju se, ale… Budeš mi chybět, třído…🙂

Tag V peřinách :-)

Obvykle podobné řetězáky nevyplňuji, tohle mi ale přišlo vcelku zajímavé. Takže díky Jolaně za myšlenku a jdeme na to.🙂

Bez čeho už půl roku neodcházím do peřin?

Bez telefonu. Je to takový nepěkný zlozvyk, ale bohužel je to tak. Asi bych už ani neusnula, kdybych před spaním nezkontrolovala na telefonu aktivity naší tenisové webovky, nebo kdybych neprojela, alespoň zběžně, co je nového na vašich blogách. Nehledě na to, že telefon používám i jako dobrý „časoměřič“. To abych na sebe mohla být patřičně naštvaná, že v půl dvanáctý v noci „sakra ještě nespím.“🙂

Svůdné sansoussi nebo pohodlné pyžamo?

Slovo sansoussi slyším poprvé v životě. Já radši noční košili, jakoukoliv. A nemusí být ani svůdná, bohatě stačí, když bude dostatečně pohodlná. A taky musí mít odpovídající délku nad kolena. Přizabít se hned po ránu, až se v poloze „klečmo“ budu probouzet nebo slézat z postele, o to rozhodně nestojím.

Kniha?

Ne. Od té doby, co jsem jeden jediný úsek nejmenované knížky četla pětkrát (!!!) za sebou, neb jsem stále nechápala, co tím autor míní říci, jsem usoudila, že na podobný adrenalin jakým je čtení před spaním, nemám nervy. Podezírám svůj mozek z toho, že úderem desáté prostě vypíná jakékoliv receptory. A písmenka míhající se sem a tam ho nechávají chladným. Čtu zásadně za denního světla.🙂

Kosmetické rituály?

Žádné. Což je při používání voděodolné černé tužky na oči docela potíž. Nějak mi začíná docházet, proč mám noc co noc černé fleky na polštáři. Ještě, že pereme tak často. Já jsem totiž v tomhle ohledu děsně zaponětlivá. A kdo by dobrovolně opouštěl polohu ležmo zrovna v momentě, kdy si vzpomene, že se neodlíčil, že jo. To dá rozum, že JÁ rozhodně ne.🙂

Sklenička něčeho dobrého před spaním?

Většinou ne. Kávu po 6. hodině večerní nemůžu vůbec, neb bych jinak bděla ještě déle než normálně. Většinou tak skončím u klasické limonády. Teda, pakliže si s maminkou neotevřeme červené. Čas od času. Při pátku je to mnohdy příjemná změna. Zásadně ale nepiju sama, protože kdo pije sám, „je alkoholik,“ jak mě nedávno poučila maličká sestřenice. Tak teda jo.🙂

Chrápu?

Nevím. Skoro bych řekla, že ne. Ovšem soudě podle toho, že můj pakpoušek, sdílící se mnou jeden pokoj, se nedávno naučil vyluzovat zvuky připomínající skřípání zubů, řekla bych spíš, že mám jiný zlozvyk.🙂

Snídaně do postele?

Ne. Ač jsem sebepečlivá, jíst bez toho, abych se tu a tam pokapala, nebo abych tu a támhle nadrobila, jsem se ještě nenaučila. A víte, jak se spí v posteli plný drobků? Sakra špatně.🙂

Nebudu nijak určovat, kdo má tyhle otázky zodpovědět po mě, odpovězte, kdo chcete. Budu se těšit. Hlavně nezapomínejte na tag V peřinách.🙂

Škola chůze

Když mi můj ortoped před téměř rokem předepisoval poukaz na rehabilitaci a jako její náplň uvedl „školu chůze“, celkem jsem se nad poukazem bavila. JÁ, která si bez bot ani nestoupne, budu někde mučit tělo, aby udělalo krok. Samostatný krok. Rozum mi nad tím zůstaval stát. Stejný názor měla (dnes už vím, že bohužel) i fyzioterapeutka, kterou jsem vyhledala.

Pravila, že moje tělo není na chůzi připravené, že potřebuje posílit. Tuto informaci bych ještě vstřebala, konec konců, nepočítala jsem s tím, že někdo z uvedených odborníků vlastní stroj času a mávnutím kouzelného proutku ze mě bude ta zdravá, ladně se pohybující slečna. Co mě ovšem dorazilo, byla informace, která následovala.

,,Počítejte s tím, že někdy to, kam jste se dostala, bývá konečná.“ Z první rehabilitační seance jsem odcházela značně rozladěná a zklamaná. Doma jsme se sedly a probraly pro a proti. Došly jsme k závěru, že ať je ta osoba jaká chce, má bezpochyby u nás (v tomhle ohledu ne příliš rozvinutém) kraji nejvyšší vzdělání. A že ať bude říkat cokoliv, má pravdu. Pro jistotu. A doma, doma budeme dělat to, na co jsme zvyklí.

Fungovalo to a funguje dodnes. Našly jsme k sobě všechny cestu a skoro se mi chce napsat, že spolupráce nemá chybu. Jen každá vidíme u mou jinakost trochu jinak. Možná i proto jsem sáhla po Adeli.  Po  možnosti dostat se dál.  A až dneska jsem, díky těm Piešťancům, pochopila, co znamená škola chůze.

Dnes poprvé jsem cítila, co to je stát a pokoušet se o krok. Co na tom, že jsme se s mamkou půl hodiny vzájemně pozorovaly a zkoumaly, jak se vlastně správně přenáší váha, neb nemám vivinté žádné pohybové vzorce a nedocházelo mi, že musím prvně zatížit  jednu nohu, udělat půlkrok a následně pořadí obrátit a krok dokončit. Co na tom, že spolehlivě funguje zatím jen pravá noha. A co na tom, že jsem každou chvíli spadla, protože jsem levou nohu přiložila pozdě, nebo vůbec. Byl to krok. První samostatný krok, půlkrok, ale i pokus o krok. Byla to škola chůze.

Po dnešku jsem si víc než jistá, že to sakra půjde. Šlo by to už teď. Jen mi někdo dejte dvě pravé nohy, levá je na krok ještě moc líná.🙂 Posílám obrovskou pusu na Slovensko. A taky vzkaz: TOHLE JE VAŠE PRÁCE.

Jolana88's Weblog

a já si plácám...

Všechny články - marketa-brozova.webnode.cz

Můj boj s DMO - osobní blog: http://marketa-brozova.webnode.cz/

Můj boj s DMO - osobní blog: http://marketa-brozova.webnode.cz/

Jmenuji se Petra

Můj boj s DMO - osobní blog: http://marketa-brozova.webnode.cz/

Markéta a Luki

Můj boj s DMO - osobní blog: http://marketa-brozova.webnode.cz/

Projekt 365-jiná slečna

Můj boj s DMO - osobní blog: http://marketa-brozova.webnode.cz/

Wlcice (si) píše paměti

Můj boj s DMO - osobní blog: http://marketa-brozova.webnode.cz/

Tuštička Ninuška

Můj boj s DMO - osobní blog: http://marketa-brozova.webnode.cz/

Veruneecka - Články

Můj boj s DMO - osobní blog: http://marketa-brozova.webnode.cz/

Autíček Jeníček

Můj boj s DMO - osobní blog: http://marketa-brozova.webnode.cz/

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.